Sbírky Rudolfa II.

Sbírky Rudolfa II. je souhrnné označení pražských sbírek uměleckých a historických předmětů císaře Rudolfa II. Habsburského.

Zdena Bratršovská a František Hrdlička ve své úvaze O sběratelství píší, že ". sběratelství se dá definovat jako soustavné hromadění věcí podobného druhu, případně jako pořádání věcí do přehledného souboru. +more". A právě osobní zálibou císaře Rudolfa II. (1552-1612) byla jeho významná sběratelská a mecenášská činnost. Zatímco mecenášství se považovalo za ušlechtilý rys dvorského života, sběratelství se stalo zvyklostí stavovské společnosti. Cílem manýristického sběratelství byla snaha o vytvoření encyklopedického obrazu světa. Podněty pro tento typ sběratelství získal Rudolf II. již v mládí, kdy byl poslán na vychování k madridskému dvoru španělského krále Filipa II. (1527-1598). Pozdější podněty získal od svého vzdělaného otce císaře Maxmiliána II. (1527-1576), budovatele renesanční palácové a zahradní architektury, obdivovatele krásných knih a sběratele antických soch i drobné reliéfní plastiky. Další inspirací bylo pro císaře Studiolo Františka I. Medicejského ve Florencii, první evropský kabinet starožitností této skladby předmětů, a také sběratelství jeho strýce Ferdinanda II. Tyrolského, kunstkomora na zámku Ambras.

Počátek sbírek Rudolfa II.

Letohrádek královny Anny s přilehlou částí Královské zahrady - místo uložení části sbírek Rudolfa II. +more S přemístěním císařského dvora do Prahy nechal Rudolf II. převést části otcových vídeňských sbírek do prostor Pražského hradu. Současně pozval do císařského města i některé umělce sloužící již jeho otci, a často i jeho dědovi, císaři Ferdinandovi I. Habsburskému (1503-1564). Část z Vídně přivezených sbírek, zvláště obrazů a soch, Rudolf II. umístil do Letohrádku královny Anny. S jeho stavbou se započalo v roce 1538, ale dostavbu provedl Bonifác Wohlmut (1510 . -1579) až v polovině 60. let 16. století. Letohrádek obklopovala Královská zahrada, která se mohla chlubit řadou dosud neznámých rostlin, které v roce 1562 přivezl z Orientu do Vídně a Prahy Angerius Ghislain de Busbecq, Ferdinandův vyslanec v Konstantinopoli. Za Rudolfa II. byla v zahradě dokončena stavba velké Míčovny, dále fíkovna (1590) a Oranžérie (1601)) a objekty pro exotická zvířata (Lví dvůr, 1581). ). Po roce 1599 se Letohrádek stal místem uložení některých astronomických přístrojů určených k pozorování prováděných dánským astronomem Tycho Brahem, kterým byl někdy přítomen i sám císař.

Nové prostory pro sbírky Rudolfa II.

Na jih od Královské zahrady, na druhé straně Jeleního příkopu, začal Rudolf II. budovat nové prostory pro své rychle se zvětšující sbírky. +more Ukázalo se totiž, že prostory v obytném paláci, zvaném Letní, který byl zbudován podle plánů Ulrica Aostalliho de Sala v letech 1577-1579, přestávaly být dostačujícím prostorem pro císařovy sbírky. Proto hned jak Aostalli dokončil stavbu stájí pro španělské koně v severní části Hradu (1594), císař ho pověřil zbudováním Nového sálu (dnes Španělský sál) nad těmito konírnami. Zde císař hodlal umístit sbírku soch v nadživotní velikosti zhotovených Adrianem de Vries. Tento sál budovaný italským architektem Giovanni Mariou Filippim však nesloužil zcela svému účelu ještě ani v roce 1606. Po Rudolfově smrti realizoval Filippi v letech 1613-1616 již jen torzo původního plánu výstavby severozápadního paláce. Protože císař nebyl velkým obdivovatelem sochařství, jeho kolekce obsahovala vedle několika antických soch a plastik (antické torzo Illionea, reliéfní plastiky z období antického Říma), především díla sochařů působících v rudolfínské Praze. V nikách Nového sálu, ale i v Letohrádku královny Anny a v přilehlé Královské zahradě, byla umístěna díla Hanse Monta, Adriana de Vries a Giovanni Battisty Quadriho. Drobnější plastiky Giovanniho da Bologna a Leone Leoniho byly později uloženy v císařově kunstkomoře, spolu s množstvím dalších uměleckých předmětů. Adriana de Vries. .

Naopak větší část obrazových sbírek byla umístěna v dokončeném a výzdoby prostém Španělském sále (dnes Rudolfova galerie), který Aostalli budoval od roku 1590. Vzniklá obrazová galerie obsahovala malířská díla reprezentující několik tvůrčích okruhů. +more Byla to díla Albrechta Dürera a dalších reprezentantů německé renesance (Lucas Cranach starší, Hans Baldung Grien, Hans Holbein starší), díla italských renesančních a manýristických malířů (Leonardo da Vinci, Raffael Santi a jeho žák Giulio Romano, Giorgione, Tizian a jeho žáci - Jacopo Tintoretto a Paolo Veronese, Jacopo Bassano a jeho synové, Antonio Allegri da Correggio, ale i Rudolfův současník Caravaggio). Z pobytu ve Španělsku si císař přivezl obdiv k obrazům Hieronyma Bosche a Pietra Brueghela staršího, ale i k dalším vlámským umělcům (Quentin Massys, Jan Gossaert, Maerten Jacobsz van Heemskerck, Frans Floris), stejně jako ke španělským portrétistům té doby (Alonso Sánchez Coello).

==== Díla a kopie děl Mistra Leonarda se seznamu sbírek z roku 1621: ====

* 814 Judita od Leonarda da Vinciho, kopie * 928 žena s blaty (. ) od Leonarda da Vinciho, originál (Mona Lisa. +more) * 931 portrét sv. Kornelia od Leonarda da Vinciho, originál * 1069 ženský portrét od Leonarda da Vinciho, originál * 1365 Dáma s bílými houslemi od Leonarda da Vinciho, originál.

Dvorští malíři, především Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen a Joseph Heintz starší, kteří v Praze založili školu manýristické malby, měli na císaře velký vliv. U dvora působila i velká skupina nizozemských malířů (Dirck de Quade van Ravesteyn, Pieter Stevens, Roelandt Savery, Joris a Jacob Hoefnagelové, Jan a Paul Vriedmann de Vries), zatímco z Italů v Praze pracoval Giuseppe Arcimboldo a málo známý Esaias Gilliori.

Na císařském dvoře pracovali i umělečtí řemeslníci, především zlatníci, řezači drahých kamenů, rytci a hodináři. Přitom evropského věhlasu dosáhly dva uměleckořemeslné obory, a to zlatnictví, včetně medailérství, a glyptika.

Vznik kunstkomory Rudolfa II.

Zlatnické práce, práce s drahými kameny, kuriozity a drobné hodinářské a astronomické předměty Rudolf II. nejdříve uchovával ve své nejbližší blízkosti, především v místnostech Letního paláce. +more Později jich však bylo tolik, že pro tyto uměleckořemeslné předměty zřídil kunstkomoru. V ní nacházely císařovy oblíbené sbírky medailí a plaket, které Rudolf II. částečně převzal z Maxmiliánových vídeňských sbírek. Uměleckohistorické muzeum, Vídeň) Medailérství dosáhlo svého vrcholu v rudolfínské Praze především díky italskému rytci a medailérovi Antonio Abondiovi (1538-1591), kterého po smrti císaře Maxmiliána II. finančně zajistil Rudolf II. až neobvykle vysokými částkami a udělil mu šlechtický titul. Přestože se Abondio proslavil řadou portrétních medailí členů habsburského rodu, v císařově kunstkomoře bylo vystaveno jen několik jeho prací z terakoty a kovu, zatímco většinu uměleckých artefaktů tvořily Abondiovy práce z vosku, často barevné. I jeho syn Alessandro Abondio (1570-1648) byl modelérem drobných sošek z vosku, ale z jeho pražského pobytu žádnou doloženou práci neznáme. Medaile i plakety navrhoval další dvorní zlatník Paulus van Vianen, který své figurální reliéfy užíval také k výzdobě stříbrného nádobí, jako byly ploché misky na nožce, tzv. tazzy. Jeho bratr vytvořil grafický vzorník zlatnických prací.

Mnohem větší zájem než o medailérství měl císař o řezání a broušení drahých kamenů, a exotických materiálů, čemuž odpovídal nejen počet dvorských umělců, ale především množství v kunstkomoře zdokumentovaných uměleckých artefaktů. S řezači drahých kamenů úzce spolupracovali zlatníci, klenotníci a šmukýři. +more Uměleckohistorické muzeum, Vídeň) K nejvýznamnějším řezačům kamene a drahokamů patřili Ottavio Miseroni (1560. -1624), původem z Milána, který se v roce 1588 stal správcem brusírny v Císařském mlýně v Praze-Bubenči. Téhož roku byl Ottavio a jeho bratr Giovanni Ambroggio Miseroni císařem jmenováni dvorními brusiči drahokamů. K řezbě nádob používali nejen horský křišťál, ale i acháty, jaspisy, topasy a další polodrahokamy. Ottaviovy nádoby fasované do stříbra dvorními zlatníky patřily k vrcholům evropské glyptiky prvních desetiletí 17. století. Především spolupráce se zlatníkem Janem Vermeyenem (1559 . -1608) dávala Ottaviovým nádobám a pohárům honosný rámec. Spolupráce pražských dílen umožnila, že císařský dvůr začal konkurovat medicejským dílnám ve Florencii. Pražská škola se nakonec vydala cestou nezávislou nejen na Florencii, ale i na Miláně, a vytvořila vlastní styl, který je označován jako "rudolfínský". Talent po otci Ottaviovi zdědil Dionysio Miseroni (1607-1661), který se stal i šacmistrem pokladu a správcem císařských sbírek. Dohlížel také na řezačskou dílnu Castrucciů, ve které vznikaly císařem obdivované florentské mozaiky, commessi in pietre dure, v podobě obrazů krajin, stolních desek či obkladů dvířek kabinetů. Dílna však brzy po smrti Cosima di Giovanni Castrucciho zanikla. jablko a žezlo císaře Rudolfa II. (korunu zhotovil Jan Vermeyen, žezlo a jablko dokončil Andreas Osenbruck - dnes Uměleckohistorické muzeum, Vídeň). Ve sbírkách Rudolfa II. byly zastoupeny neméně významné světské i chrámové zlatnické práce a soubory šperků. Vlámský zlatník Jan Vermeyen přesídlil do Prahy] asi roku 1592 a v roce 1597 se stal císařovým dvorním zlatníkem. Spolu s Němcem Andreasem Osenbruckem (1570 . -1622) byl Jan Vermeyen vybrán ke zhotovení osobních korunovačních klenotů pro císaře. Koruna dokončená v roce 1602 v sobě spojovala principy svatováclavské koruny a císařské koruny Maxmiliána I. Ta byla nejen dokladem mistrovské zlatnické práce, ale vynikla i dokonalým zpravováním drahokamů a zdobných emailů. Je proto považována za nejvýznamnější zlatnickou prací, která vznikla v rudolfínské Praze za císařova života. Po smrti Jana Vermeyena (1608) dohotovil císařské jablko a žezlo Andreas Osenbruck, jak dokládá na žezlu destička s monogramem císaře Matyáše a datem 1612. Zlatnická signaturou odkazuje na rok 1615. Spolu s císařskými insigniemi vznikla v dílnách těchto zlatníků i řada šperků, které jsou dnes označovány za okruh mistra koruny, druhá skupina za okruh mistra žezla. Oba uvedení umělci a jejich dílny se významně podíleli na špercích zhotovených přímo do císařovy sbírky.

Před rokem 1600 byl však nejvýznamnějším šperkařem Anton Schweinberger (činný v Praze 1587-1603), původem z Augsburgu, kterého císař v roce 1587 jmenoval dvorním zlatníkem. Po jeho smrti tuto funkci převzal neméně uznávaný zlatník, který byl i schopným kreslířem krajinných motivů a nadaným sochařem, Paulus van Vianen (1570 . +more-1613). Jeho pozdější tepané práce ve zlatě a stříbře mají již protobarokní charakter. Jako kreslíř zachytil i vpád pasovských vojsk na Malou Stranu, událost z roku 1611, která byla poslední pobídkou těžce nemocného císaře Rudolfa II. k abdikaci na český trůn. Krátce poté císař 20. ledna 1612 zemřel a sbírky jím budované, především poklad obrazů, zlatých a stříbrných předmětů, v dědictví postupně přecházel do rukou císaře Matyáše a dalších členů habsburského rodu.

Odkazy

Reference

Literatura

Brožková H. , Cirkl J. +more, Drahotová O. et al. Sběratelství. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1983. 160 stran. * Janáček J. Rudolf II. a jeho doba. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1987. 569 stran. * Kolektiv autorů. Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al. , eds. ). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. 386 stran. * Preiss P. Italští umělci v Praze (renesance, manýrismus, baroko). Vydalo Nakladatelství Panorama, Praha, 1986. 547 stran.

Související články

Kabinet kuriozit * Kunstkomora Rudolfa II.

Externí odkazy

http://investicnisberatelstvi.cz/sberatelstvi-rudolfa-ii-1552-1616/

Kategorie:České dějiny za vlády Habsburků Kategorie:Rudolf II. +more Kategorie:Sběratelství Kategorie:Manýrismus Kategorie:Umělecké směry.